Lidé si myslí, že zpívat buď umíš, nebo ne. Že je to dar, se kterým se narodíš, nebo máš smůlu. A pokud to umíš opravdu dobře, můžeš to vypilovat a udělat ze zpěvu umění.

Ano, je pravda, že u zpěvu vídáme různou mírou talentu, někomu to jde snáz a třeba se učí nové písně rychleji než jiný. V tom se zpěv neliší od jiných dovedností.

Ale zazpívat si s radostí, přirozeně a čistě (tedy nefalešně) písničku nebo popěvek dokáže zkrátka každý. Jestli je to ale už dávno, kdy jste takový příjemný a bezstarostný pocit při zpívání zažili, nebo si na něj už nepamatujete, čeká vás pár výzev.

Ta největší je odvaha ponořit se hlouběji do sebe sama, nechat vyplout na povrch to, co je potřeba pročistit, postavit se za sebe a být autentický/autentická tady a teď.

Dobrá zpráva je, že váš hlas na tyto výzvy čeká! A je připraven vám s nimi pomoci. A já budu ráda u toho.

Každý hlas má své limity, ty ale bývají daleko za hranicí toho, kde se domníváme, že jsou.

Velmi často nás omezuje naše mysl, která přesvědčivě shazuje naši sebedůvěru. Našeptává: “To už je těžký, na to nemáš.” A co vlastně nemáš? Potřebný rozsah hlasu? Talent? Zkušenosti? Um?

V praxi vidím, že naprostá většina písní, které si lidé touží zazpívat a které si k nim najdou cestu, jsou v jejich možnostech. A co víc, v jejich možnostech je zazpívat si je s lehkostí a promítnout do nich své aktuální, autentické “já”. Teď a tady. A to je klíčové.

Jednou z cest je vyjádřit příběh písně. Každá píseň má svůj příběh a ve chvíli, kdy ji zpíváte vy, je to příběh váš. Váš pocit, přání, touha, záměr, sdělení… Najít ho není těžké, naopak. Důležité je být v danou chvíli sám sebou, vnímat se, cítit se a zvolit si, co toužíte právě teď ze sebe (nebo do sebe) “vyzpívat”. Překvapí vás, co všechno váš hlas pak dokáže.

Stejně to funguje, když píseň necháte sebou prostě jen “protékat”. Tělo synchronizuje vaše pocity a váš momentální záměr a budou se dít divy.

Netvrdím, že se to stane okamžitě, ale vím jistě, že se víc spojíte se sebou. A vyjádříte se ve větším rozsahu a s větší jasností, lehkostí a autenticitou.

Jak se cítíte, když máte mluvit před lidmi?

Každý lidský hlas má specifické kvality, výšku, barvu, sílu…. Do určité míry je to dané fyziologicky, ale hodně toho dokážeme ovlivnit – ve hře je řada faktorů, se kterými umíme pracovat.

Náš hlas nevzniká jen v krku, v hlasivkách. Do akce je potřeba zapojit celé tělo. Začínáme od bránice, svalu klíčového při vzniku hlasu. Zjednodušeně, pokud bránice nepruží, nadřete se, protože svůj hlas musíte z těla doslova vytlačovat. Není pak zvučný a nejde si s ním jakkoliv hrát. S tím jde ruku v ruce mělké dýchání, které (kromě řady jiných mínusů) opět nedovolí bránici pohyb a pak síla v hlase chybí.

Práce s tělem je ale pouze jedna strana mince. Pak je tu tréma nebo strach vystoupit před více lidmi, a tady nastupuje i práce s myslí (Co je vaším aktuálním záměrem a cílem sdělení? Souzníte s ním?) a hlubšími rovinami psychiky. Často se vynoří překážky nastřádané už v hluboké minulosti. Je potřeba je postupně objevit, prohlédnout a přiznat. Téma, které vyplouvá na povrch takřka vždy, je otázka sebehodnoty a sebe-přijetí.

Je to cesta dobrodružná. A pokud se na ni vydáte, odměnou vám bude objevení vašeho uvolněného, svobodného a sebevědomého hlasu, v kterém poznáváte sami sebe.